Ivan Ornovskyj

cca 1651 – po 1705

Ukrajinský básník konce XVII. a počátku XVIII. století. Je autorem první slavné knihy o Charkově – polskojazyčného díla "Bohatá zahrada" (1705), kde poskytl první poetický popis města.

Semen Klymovskyj

1705 – 1785

Kozák Charkovského pluku, filozof, básník. Zemřel ve vesnici Pryputni v Chersonské provincii (poblíž vesnice Nová Praha). Jeho známá píseň „Jel Kozák až za Dunaj“ byla považována za lidovou píseň a na Ukrajině se zpívala od poloviny XVIII. století.
V roce 1808 píseň přeložil německý romantický básník Ch. A. Tiedge — od té doby považují Němci tuto verzi ukrajinské písně za své vlastní folklorní dílo. Je známa jako „Schöne Minka, ich muß scheiden“ (Krásná Minko, musím tě opustit).
V roce 1814 Václav Hanka vydal ve Vídni překlad do češtiny, o rok později byly ve Filadelfii vydány noty a i anglický překlad písně. V roce 1816 se úpravy německého překladu písně ujal dokonce sám Ludwig van Beethoven.

Hryhorij Savyč Skovoroda

1722 –1794

Kultovní ukrajinský filozof, který žil a učil v Charkově. Posledních 25 let svého života odmítl žít trvale na jednom místě, putoval Ukrajinou. Věřil, že jednou z hlavních otázek člověka je stát se šťastným. Odtud pramenila jeho představa o bližním příbuzenství (příbuzenském životě).

Mychajlo Mykolajovyč Petrenko

1817 – 1862

Básník Charkovské školy romantiků, autor básní, které se staly lidovými písněmi. "Dívám se na nebe..." byla první písní, která zněla ve vesmíru: v roce 1962 ji na palubě lodi Vostok-4 zpíval první kosmonaut ukrajinského původu Pavel Popovič. Byla to také oblíbená píseň vynikajícího inženýra kosmického programu Sergeje Koroljova.

Jakiv Ivanovič Ščoholiv

1824 – 1898

Básník charkovské školy romantiků. Jeho poezie byla oblíbená mezi lidmi a zpívána jako lidové písně.

Kupříkladu v roce 1864 byl pozván na návštěvu, kde mu hostitelka zazpívala novou píseň skladatele českého původu Aloise Jedličky "Hej, měl jsem koně..." na slova neznámého autora. Nevěděla, že autorem textů byl sám její host – Jakiv Ščoholiv.

Šlo o jeho báseň "V poli", která je od XIX. století nazývána hymnou Slobožanščyny (Slobodské Ukrajiny) a je dodnes velmi populární.

Chrystyna / Chrysťa Oleksijivna Alčevska

1882 – 1931

Ukrajinská básnířka, překladatelka modernistické éry, dcera slavného charkovského podnikatele a filantropa Alexeje Alčevského a osvětitelky Chrystyny Alčevské.

Lyrika textů Chrysti Alčevské zprostředkovává psychologický svět mladé ženy, která touží po lásce, ale není milována, chce se radovat – srdce naříká, volá po osvobození ducha, ale zdá se, že lidé ji neslyší.

Překládala do ukrajinštiny romány Victora Huga, Voltairovy básně a Cornellovо dílo. Do francouzštiny přeložila básně Tarase Ševčenka, Ivana Franka nebo Pavla Tyčyny.

Okeksandr Ivanovyč Kandyba / Oles

1878 – 1944

Narodil se nedaleko Charkova. Na přelomu XIX./XX. století byl velmi populárním ukrajinským básníkem a textařem, jeho básně byly zhudebňovány.

Když bolševici napadli Ukrajinu, ocitl se v exilu – od roku 1924 žil v Praze, kde zemřel v roce 1944 poté, co se dozvěděl o smrti svého syna v koncentračním táboře Sachsenhausen. V roce 2017 byly jeho ostatky převezeny do Kyjeva.

Volodymyr Jevtymovyč Svidzinskyj

1885 – 1941

Populární charkovský lyrik slavné generace 20. let XX. století. Přežil stalinistické represe ve 30. letech, ale byl zavražděn sovětskými represivními orgány na podzim 1941, kdy během druhé světové války probíhaly boje o Charkov mezi nacisty a sovětskými vojsky. Čekisté tehdy uprchli před nacisty a odvezli zatčeného básníka se skupinou dalších ukrajinských vězňů na východ. Ve vesnici Nepokryte byli v noci zavřeni v kasárnách a upáleni.
Svidzinského poezie byla zapomenuta až do začátku 90. let, do rozpadu SSSR.

Pavlo Hryhorovyč Tyčyna

1891 – 1967

Charkovský básník ukrajinského kulturního obrození 20. let XX. století. Ve svých klasických letech (1914-1924) se stal nejvýznamnějším ukrajinským textařem. Po vítězství sovětské moci musel Tyčyna celý život vést dvojitý umělecký život, aby vláda nemohla odlišit skutečného umělce od kanonizovaného obrazu partajního básníka.

Volodymyr Mykolajovyč Sosjura

1898 – 1965

Charkovský básník ukrajinského kulturního obrození 20. let XX. století. V roce 1934 byl Sosjura vyloučen z komunistické strany a hrozilo mu zatčení. Zneuctěný básník se rozhodl napsat Stalinovi dopis, který končil slovy: „Jsi moje jediná spása a útočiště. Otče! Zachraň mě! " A dopis byl odeslán i s malým lístkem, který tajně do obálky vložila básníkova manželka Marie. Vložený list obsahoval výpis z psychiatrické léčebny s diagnózou i anamnézou. Stalin, se svou podivnou oblibou v narkomanech a bláznech, napsal červenou tužkou: „Obnovte členství ve straně. At se jde léčit.“ — výrok, který se nikdo neodvážil rozporovat. Ironií osudu tak Sosjuru před jistou smrtí z rukou diktatury zachránilo šílenství, které bylo stejnou diktaturou uměle zinscenované.

Natalja Lvivna Zabila

1903 – 1985

Spisovatelka z Charkova a Kyjeva, překladatelka, autorka děl pro děti i dospělé. Psaním se začala zabývat spolu s generací ukrajinského kulturního obrození 20. let XX. století. Po druhé světové válce vedla charkovskou pobočku Svazu spisovatelů Ukrajiny.

V intimních textech její hrdinka opakovaně opouští svůj vztah s manželem za cenu utrpení, jehož výsledkem nemůže být narození dítěte. Z básnického díla autorky je možné rekonstruovat smutek nad nerealizovaným mateřstvím, které prochází všemi fázemi: od dramatické volby (milovaného manžela nebo dítěte), přes šťastné očekávání, narození a péči - až po tragickou ztrátu.

Mychajlo / Majk Hevrasijovyč Johansen

1895 – 1937

Charkovský básník a prozaik ukrajinského kulturního obrození 20. let XX. století. Znalec mnoha starověkých a moderních evropských jazyků.
Majk Johansen o sobě napsal v charkovských novinách Večerní rádio: „Chtěl bych být pánem života, ne literatury. Ale není mi to dáno. Přesto miluji literaturu. Mám tak rád slovo a myslím, že mi odpovídá láskou.“
27. října 1937 byl zastřelen ve věznici NKVD v Kyjevě, jeho práce byla v Sovětském svazu zakázána.

Mychajlo / Mychajl Vasyljovyč Semenko

1892 – 1937

Kyjevský a charkovský básník generace ukrajinského kulturního obrození 20. let XX. století, vůdce ukrajinského panfuturismu a zakladatel básnické malby. Snažil se jít za rámec individuální kreativity.
Jeho báseň „Sedm“ je nazývána literárním ekvivalentem „Černého čtverce“ (obraz K. Maleviče, na němž je jen černý čtverec). Před ním těchto sedm slov znamenalo názvy dnů v týdnu a v prosinci 1922 se ze sedmi slov staly řádky verše jako literární readymake. V prosinci 1922 byla báseň „automaticky“ přeložena do všech jazyků světa.
24. října 1937 byl Semenko zastřelen ve věznici NKVD v Kyjevě a jeho poezie byla zakázána, ukrajinské kulturní obrození 20. let XX. století tak získalo svůj přívlastek „popravené“.

Vasyl Oleksandrovyč Mysyk

1907 – 1983

Básník a překladatel. Debutoval v Charkově na konci dvacátých let XX. století. V roce 1934 byl omylem zatčen místo jiného spisovatele Vasyla Mynka. Byl požádán, aby podepsal standardní doznání: „Já, Vasyl Mynko, přiznávám, že jsem nepřítel lidu ...“. Jediné, co se ale mladému básníkovi podařilo dokázat, bylo, že není Mynko. Proto mu přikázali podepsat jiný papír, kde už stálo: „Já, Vasyl Mysyk, přiznávám, že jsem nepřítel lidu ...“ Odsouzený básník se vrátil z lágru na Soloveckých ostrovech až po šesti letech. Zemřel v Charkově v roce 1983.

Anatolij Antonovyč Pererva

1949 – 2018

Charkovský básník a textař 70. let XX. století. Tím nejdůležitějším, bez čeho by si A. Pererva svůj poetický svět neuměl představit, byla Láska. Všechna jeho poetická témata se stáčí ke kultu Ženy.
"Proto je to zvláštní psaní, když je pocit ženy protkán pocitem světla, pocitem času, jeho tahem, když vědomí lásky vstupuje do realizace sebe sama jako součásti tohoto slunečného a hořkého slabožanského světa"
- Serhij Žadan

Serhij Viktorovyč Žadan

nar. 1974

Kultovní ukrajinský básník, prozaik, frontman hudební skupiny „Žadan i sobaky“, žije v Charkově.

Nejvýrazněji předal pocit existenčního rozchodu se Sovětským svazem jako státem a identitou, která se utvořila v mezích tohoto státu. Celkově tvorba Žadana se dá vnímat jako jediný aktuálně metafyzický text o Ukrajině v tranzitní situaci, spojený biblickou a historicko-kulturní dimenzi.

Tím je básník zajímavý jak pro domácího, tak pro zahraničního čtenáře.
V roce 2015 se jako autor zúčastnil největšího středoevropského literárního festivalu Měsíc autorského čtení.

Artem Jakovyč Poležaka

1975

Velký humanista a osvícenec současnosti, který se rozhodl zasvětit celý svůj život údělu pít vodku a chodit za holkama. Je známý především svými satirickými díly, přestože se sám považuje spíše za lyrika. V určitém období se prohlašoval za básníka-slammera.
Je autorem textů písní kapel Kozak Sistem, Orest Luty, Teleri, Boombox či TaRuta, sám je členem hudebního uskupení Jaro. Láska. Poležaka. .
V roce 2015 se jako autor zúčastnil největšího středoevropského literárního festivalu Měsíc autorského čtení.

Oleh Oleksandrovyč Kocarev

1981

Básník, prozaik, novinář, esejista, překladatel.
Do češtiny byly přeloženy dvě jeho básnické knihy (Černý chleba, bílá velryba a Chaplinovo náměstí), esej Dobrodružství ukrajinského avantgardisty v Praze nebo výběr básní.
V roce 2015 se jako autor zúčastnil největšího středoevropského literárního festivalu Měsíc autorského čtení. Spolu s Irynou Zabijakou přeložil do ukrajinštiny knihu básní českého básníka Ivana Wernishe Procházka po pivovaru.
Mezi jeho nejnovější díla patří sbírka básní Obsah chlapské kapsy a román Lidé v hnízdech.